Chapter Text
„Už vím, jak Jitku přesvědčit, že si mě nechce vzít! Vymyslel jsem geniální plán.“
Zákonitosti světa jsou takové, že každá akce vyvolá nějakou reakci. Praží-li vám sluneční paprsky do světnice, místnost se oteplí. Zakousne-li se vám pes do nohy, noha počne krvácet. O Jindru, vybaveného notnými životními zkušenostmi, se takto pokusí bolehlav pokaždé, kdy se v Ptáčkově mysli vylíhne další pochybný nápad.
„O všech svých plánech říkáš, že jsou geniální,“ podotkne Jindra a promne si čelo, jako by doufal, že tím dovede zastavit naučenou reakci svého těla na Ptáčkovy výmysly.
„Využiju svýho pisatelskýho umu,“ pokračuje Ptáček, který by se momentálně při řečnění nenechal vyrušit ani Zikmundovou armádou se skupinou čertů v čele, natož pak jedním chudákem ze Skalice, „a napíšu jí dopis.“
„Aha.“ Jindrovi se při vzpomínce na Ptáčkovy tragické pokusy o milostná psaníčka trochu uleví. „Jo, to by ji mohlo odradit, to máš pravdu.“
„Takže vidím, že už chápeš můj plán, aniž bych ti ho musel sdělovat!“ zvolá potěšeně Ptáček. Jindra, který nic nechápe, přikývne, jako by chápal. „My dva si prostě rozumíme beze slov. Napíšu jí dopis, ve kterým ze sebe udělám takovýho pitomce, že mě nebude chtít ani vidět.“
„No… a co přesně tak hroznýho tam teda chceš napsat?“
„To právě ještě nevím,“ přizná Ptáček.
„Takže máš geniální plán, jehož první fází je vymyslet geniální plán,“ pokývá hlavou Jindra, kterého tento vývoj situace vůbec nepřekvapuje.
Ptáček zvedne ruku, jako by mu chtěl vlepit pohlavek, ale nakonec jen protočí oči a zasměje se. Jindra si vybaví jejich rvačku v ratajské hospodě, od které jako by uplynuly tisíce let. Tehdy Ptáček předstíral, že mu Jindrovo vzdorné rýpání leze na nervy, ale dnes už Jindra ví, že všechno bylo trochu jinak. Ptáček se mu jednou sám přiznal, že právě odvaha vmést každému do očí, co si o něm doopravdy myslí, je jednou z věcí, která mu na něm vždycky imponovala.
Jindra je rád, že dnes už Jan dovede svou náklonnost předvádět i jinak, než vyvoláváním bitek a cvičných soubojů. Zatímco dříve se museli navlékat do zbroje a předstírat bojový zápal, aby měli záminku se po sobě válet a hekat přitom, teď… no, teď už se předtím z té zbroje většinou radši svléknou. A je to tak mnohem zábavnější.
„Přijít s nápadem je vždycky to nejtěžší, ty rozumbrado,“ řekne Ptáček s úsměvem. „Teď nám stačí jen dořešit detaily.“
Jindra si zamyšleně promne bradu a posadí se na okraj svojí postele. Nacházejí se v pokoji, který si už nějakou dobu společně pronajímají na Čertovce. Je to jedno z mála míst na tomto krutém světě, kde mohou být sami sebou a připadat si u toho bezpečně. Celá Čertova banda už o jejich vztahu ví, a přestože si z nich občas rádi utahují, není v tom žádná skutečná zlomyslnost. Jejich nejapné žerty nejsou příliš odlišné od těch, které hospodou zní, když si někdo z bandy na pokoj přitáhne společnici; v těch o Jindrovi s Ptáčkem snad jen figuruje víc klobás, mečů a dalších falických metafor.
„Tak co bychom o tobě tak mohli napsat, aby ji to doopravdy zděsilo?“ přemýšlí Jindra nahlas.
Ptáček se uchechtne. „Pravdu? Kdyby věděla, že jsem i na chlapy, radost by jí to určitě neudělalo.“
„Tak jinak. Co bychom mohli napsat, aby to Jitku zděsilo, ale zároveň to Hanušovi nezpůsobilo mrtvici?“
„No, taková mrtvice by až zas tolik nevadila, aspoň by se ke mně třeba konečně dostalo moje právoplatný dědictví,“ remcá Ptáček.
„Odvádíš řeč od tématu.“
Ptáček vstane a bezradně rozhodí ruce. „Když já nevím, co do toho dopisu napsat! Než jsi přišel, myslel jsem si, že bych si mohl připravit aspoň nějakej hrubej nástin, ale… jaksi… moc daleko jsem se nedostal.“
„No tak ukaž, co jsi stvořil, možná z toho spolu vyčarujem něco kloudnýho,“ prohlásí Jindra optimisticky a natáhne se po osamělém papíru položeném na stole, o němž správně předpokládá, že si na něj Ptáček dělal poznámky.
Obsah tohoto rozpracovaného literárního klenotu zní:
Milá Jitko,
jsem vůl
Jindra vzhlédne a Bůh mu dá sílu, aby se nerozesmál na celé kolo. „Tos toho teda fakt moc nevypotil.“
Ptáček mu papír vytrhne z rukou a jeho tváře lehce zrůžoví. „Dej to sem! Vždyť jsem ti říkal, že jsem víc nestihl. Jakmile jsem se k tomu posadil, vyrušil jsi mě. Není to tak jednoduchý, jak to vypadá! Nechci, aby to znělo moc přemrštěně, pak by si mohla Jitka myslet, že to za mě napsal někdo jinej, kdo chce pošpinit moji čest.“
„A přitom si ji chceš špinit sám.“
„Vypadá to tak,“ zašklebí se Ptáček.
„No… tak co kdybychom fakt požádali někoho, komu lezeš krkem, aby o tobě sepsal nějaký nepříjemnosti? Mohl bys to aspoň použít jako inspiraci.“
Ptáček nevypadá, že by se mu tento návrh dvakrát zamlouval. „Koho navrhuješ?“ ptá se skepticky. „Pochybuju, že by se jen tak někdo odvážil o mně napsat snůšku urážlivých blábolů, a pak mi je ještě ke všemu předat. Snad kromě Hanuše, ten je na mě namíchnutej každou chvíli, ale on je ten poslední, koho bych do našich plánů chtěl zatahovat.“
„Hm… Někdo by mě možná napadl, ale jeho identitu bych radši neprozrazoval,“ řekne Jindra opatrně. „Aby tě náhodou nenapadlo mu pak jít dát přes hubu, nebo tak.“
Ptáček si založí ruce v bok a trucovitě se na Jindru zahledí. Vypadá přitom docela roztomile. „Ty chceš chránit někoho, kdo by byl ochotnej na mě takhle kydat hnůj?“
„Chci chránit někoho, kdo by nám mohl nabídnout pomoc, rychle a diskrétně,“ pokusí se to Jindra vyjádřit víc diplomaticky.
Ptáček podezíravě přivře oči. „Nehodláš to psát sám, že ne?“
Jindra se překvapeně uchechtne. „Co? Ne, neříkám, že mě někdy neštveš, ale na to, abych tě dokázal přesvědčivě pomluvit, tě přece jen mám moc rád.“
„To máš jediný štěstí,“ uculí se Ptáček. Několika línými kroky k němu dojde, čapne ho za kápi a přitáhne si ho k sobě, aby mu na rty mohl vlepit spokojený polibek.
*
„Největší problém podle mě bude s tím, že to nesmí na první pohled vypadat, že se ten tvůj frajer pokouší Jitku odehnat,“ podotkne Samuel, žmoulaje v ruce papír s nápisem Milá Jitko, jsem vůl. Už na sebe s Ptáčkem nezírají tak vražedně jako dřív, stihli si jeden k druhému vybudovat nějaký respekt, ale Jindra pozná, že si i tak pořád navzájem trochu lezou na nervy. Právě proto si se svým nevlastním bratrem domluvil setkání u piva, aby mu s vymýšlením dopisu pomohl.
S čím už nepočítal bylo, že si k nim přisedne Kuběnka a bude nabízet nevyžádané rady. Ale Jindra se rozhodl, že ho pryč nepošle – co kdyby z něj přece jen náhodou vypadlo něco kloudného?
„Mohli byste tam napsat,“ začne Kuběnka, „že má Ptáček nějakou hnusnou nakažlivou chorobu.“
„To by se pak doneslo k Hanušovi, ten by za Janem poslal felčara a ukázalo by se, že to byla lež,“ namítne Jindra.
„Já bych to navlíkl tak, že by se Ptáček Jitce jakože zpovídal ze svejch minulejch hříchů a sliboval jí, že se polepší… jenže by těch hříchů bylo tolik, až by ji to donutilo se poohlídnout po jiným nápadníkovi,“ navrhne Sam.
„Podle mě by úplně stačilo,“ vloží se do toho Kateřina, která zjevně už nějakou dobu stála za Jindrou a zvědavě poslouchala, „kdyby jí Jan napsal nějakou chlípnou básničku. Není nic, co by holku odradilo víc, než nevkusný prasečinky od někoho, s kým se ještě ani nesetkala.“
„Náhodou, na takový prasečinky holky letí nejvíc!“ hádá se s ní Kuběnka.
„Aha. Ale kolik korbelů piva do nich nejdřív musíš nalít, než jim začne připadat nekonečně svůdný, jak se pokoušíš zrýmovat vědra a ňadra?“
„Moc ne. Většinou stačí tak tři nebo čtyři,“ brání se Kuběnka. „Jsem prostě znalec ženskejch duší.“
Kateřina vzdychne. „No skvělý. Další chlap, kterej si myslí, že ženám rozumí líp než já.“
„Vždyť vy ženský kolikrát samy nevíte, co chcete.“
Jindra, který začíná ve vzduchu větřit válku mezi pohlavími, rychle zasáhne: „Já myslím, že Katka má pravdu. Holky nejsou zvědavý na nějaký prvoplánový rýmovačky o tom, jak velkou nadílku schováváš v kalhotách.“
„Mohl bys tam třeba napsat něco, z čeho by to působilo, že je přecitlivělej,“ pokračuje Kuběnka, který se zjevně natolik zabral do vlastního řečnění, že přestal svoje přátele vnímat. „Jitka určitě nebude chtít manžela, kterýmu je do breku, když na louce omylem zašlápne čmeláka.“
S tím Kateřina opět nesouhlasí. „Lepší citlivej kluk než pařez, kterej umí jen vztekle mlátit do věcí a utápět svoje problémy v chlastu.“
„Hele,“ řekne Jindra, kterému začíná docházet, že pokud se nepustí do práce teď hned, už by se mu to nemuselo podařit nikdy, „já prostě začnu něco psát, vy ostatní mi můžete koukat přes rameno a radit, dobře? A pak to ještě proberu s Janem a případně tam provedem nějaký malý úpravy.“
„Ale nenasere Ptáčka, že o něm budeme psát takový věci?“ ujišťuje se Kuběnka. „Přece jen je docela samolibej.“
„Neboj, o Jana já už se postarám.“
„To je nám všem jasný,“ zamumlá Samuel.
*
Milá Jitko,
Velmi mě mrzí, že nám zatím nebylo dáno se setkat osobně. Chtěl jsem se Ti tedy ozvat alespoň tímto způsobem.
Jsou věci, které bys o mně nejspíš měla vědět. Má minulost není z nejslavnějších, ale věř, že na sobě pilně pracuji! Je pravda, že jsem proháněl sukně a probouzel se v cizích postelích s úpornou kocovinou, ale slibuji, že tomu bude konec. Stejně tak už nehodlám nikoho vyzývat k souboji na život a na smrt jen proto, že urazí mou ješitnost. Trvám si ale na tom, že šlechtic musí svou čest bránit. Jsem víc, než nějaký smradlavý vesnický balík, a pokud si to někdo neuvědomuje, musí počítat s následky!
Nechci, aby ses kvůli mým dokonalým bojovým a loveckým dovednostem domnívala, že nejsem taky něžná duše. Popravdě pláču docela často, aspoň několikrát do týdne. Nedávno jsem na ulici spatřil zraněné štěně a úplně mi to zlomilo srdce. Musel jsem poprosit kolemjdoucí dívku, aby mě pevně objala a utěšila, jinak vůbec nevím, jak bych se s tím vyrovnal. Ale bylo to čistě sesterské objetí, vážně, vůbec jsem přes lehkou látku šatů nevnímal její měkké poprsí.
Jsem teď zasnoubený muž, takže to jediné poprsí, které mě odteď bude zajímat, je to Tvoje. Ač jsem jej ještě nespatřil na vlastní oči, mám skvělou představivost, a proto jsem si dovolil o něm sepsat pár řádků. Kromě toho, že jsem talentovaný lovec, skromný a citlivý muž a neodolatelný svůdník, mi totiž nechybí ani umělecké sklony.
Ta má milá Jitka
je krásná jako kytka.
Kéž by její vnady
byly se mnou tady!
Vím, že její ňadra
jsou velká jak dvě vědra,
že ty její kozy
jsou prostě jak dva vozy,
že ty její cecky
jsou obří jako necky.
Jen myslím na ta prsíčka
a maluju si srdíčka.
Její vnadné boky
líbí se mi taky
stejně jak její zadek,
co má hezčí než Radek.
Líbám Tě a v myšlenkách jsem s Tebou,
Tvůj Jan
(„No,“ okomentovala to Kateřina, když Jindra konečně odložil brk stranou, „tohle kdyby mi chlap napsal, asi bych se pro jistotu odstěhovala o několik měst dál, abych si byla jistá, že od něj budu mít pokoj. Dobrá práce, hoši.“)
*
„Co tím myslíš, že to nezabralo?“ nechápe Jindra. „Kateřina tvrdila, že se nám to povedlo skvěle!“
„Ale na Jitku to zjevně neplatilo!“ vykřikne Jan, zahodí papír se vzkazem od Jitky, který mu byl dnes ráno doručen, a frustrovaně schová hlavu do dlaní.
Jindra ho opatrně poplácá po rameni, sebere vzkaz ze země a zamračeně jej proletí očima. Je vcelku krátký a rozhodně mnohem přívětivější, než oba dva čekali.
Milý Jane,
děkuji Ti, že sis na mě vzpomněl. Každý z nás má nějaké chyby a já ráda slyším, že Ty si ty svoje alespoň uvědomuješ a máš v plánu s nimi něco dělat. Oceňuji Tvou upřímnost, protože myslím, že málokdo by se takto otevřeně přiznal.
Citlivá duše není něco, za co by se muži měli stydět. Všichni jsme boží stvoření a myslím, že je zcela v pořádku, pokud k sobě přistupujeme láskyplně.
Tvá báseň je velmi odvážná, možná až moc, vezmu-li v úvahu, že se neznáme osobně. Ale docela jsem se u ní pobavila a vlastně nejsi první, kdo o mně říká, že mám „kozy jako vozy“. Takže… Ti asi děkuji?
Doufám, že se brzy konečně budeme moci setkat. Nemám nic proti písemné korespondenci, ale jistě souhlasíš, že je těžké takto jeden druhého doopravdy poznat.
Budu se těšit, až ten den nadejde.
Jitka
„Hm… Nechceš si ji přece jen vzít?“ nadhodí napůl žertovně Jindra. „Působí jako fajn holka.“
Ptáček nechá svoje ruce padnout podél těla, přestane tak skrývat svou tvář a nevěřícně se na Jindru zadívá. „Mohla by to bejt ta nejvíc fajn holka na světě, ale já o ni nestojím. Chci tebe, ne usedlej život na hradě s manželkou a dětma.“
„Vždyť já vím,“ vzdychne Jindra, posadí se vedle něj a jednou rukou ho obejme. Ptáček mu okamžitě zaboří hlavu do ramene. „Vymyslíme nějakej lepší plán, a tentokrát už to stoprocentně zabere.“
„Víš to jistě?“ zamumlá Ptáček. Jindra jeho slova cítí na holé kůži na krku.
„Jasně. Nějak si s tím poradíme a ženit se nebudeš, to ti slibuju.“
Ptáček si oddechne, jako by mu to doopravdy věřil, a zavře oči.