Work Text:
Nemohl odtrhnout od něj oči. Palamédés svíral v rukou onu fotku, kterou vzal z domu, když odcházel. Vyobrazovala Olbrachta a někoho, kdo musel být jeho otec, a nemohl se soustředit na nic jiného. Na tomto zapadlém parkovišti, kde seděl jen on ve svém autě, bylo ticho a tak nic nerušilo jeho zírání.
Na fotografii vyrobené tímto dávným způsobem byly dvě postavy. Ta vpravo byla vytáhlá, rovné vlasy zastřižené jako by tehdá byl předlohou kastrol, oči bez života a naděje zíraly skrz sklo a elegantní sako dodávalo nádech vznešenosti postavě, která si tak působit nezaslouží.
Musel to být Senior, ne? Není možné, aby tohle byla podobizna Olbrama. Nejenže jeho přítel žádné vousy nemá, ale také je i metoda stvoření obrázku trochu zastaralá. Nezbývala tedy jiná možnost.
A vedle něj...
Podobizna nebyla úplná. Na těle měla něco, co vypadalo jako svetr, ruku přehozenou kolem ramen svého společníka. Nic víc tam však na popsání nebylo, jelikož obličej mu zdá se neexistoval. Bylo tam na místo toho prázdno, zblízka viditelná pouze matná šmouha, naznačující, že tam kdysi něco bylo.
Lafka nevěděl, co má dělat.
Tohle je jednoznačný důkaz, že Atanáš byl součástí Jatek. Mohl také sice být jen blízký přítel Seniora, ale o tom pochyboval. Nikdo jiný se takhle vytratit nemohl, takže obrázek by seděl.
Detektiv si povzdechl.
Už od dětství cítil jakési pohrdání svým otcem. Předtím byli skvělá rodina, to si pamatoval. Hrozně rád s ním a Apolónem trávili čas, byl pro ně inspirací.
Ale po jeho zmizení se vše změnilo.
Matka se hodila do pozitivity hlavou napřed a své syny se pokoušela stáhnout společně s ní, nevědoucí, že oni neuměli v téhle řece plavat. Bratr se uzavíral pomalu do sebe, s Medem trávil méně a méně času, až se nakonec ztratil v mlze, přes kterou nejde vidět. A Lafka? V jeho mysli se ustanovila nová emoce: Vztek. Byl naštvaný na sebe, že Polóna neochránil. Byl naštvaný na bratra, že ho tak odstrčil pryč. Byl naštvaný na matku, že je málem udusila ve vlastním domě. Ale hlavně měl vztek na otce, který je opustil a celé tohle fiasko způsobil.
Ale...nakonec to přece jen nebyla jeho chyba.
Byla to děravost, něco podobného, a možná i stejného, jako to, co vzalo Íkara. S největší pravděpodobností nad tím jeho táta nikdy neměl kontrolu. Možná se vypařil ze zármutku? Přece jen matka naznačila, že „smutní se vytrácí“.
Jenže stále je opustil, a Palaméd na něj byl naštvaný už roky. Bylo těžké toto rozhořčení zahodit, obzvlášť když jste si na něj zvykli jako na rodinu. Vždy tam bylo, taková konstanta v jeho neustále se měnícím světě. Ve dnech, kdy si nebyl jist, co bude dál, se vždy mohl spolehnout, že ten hluboce zarytý hněv tam bude.
Nebyl ale schopen nenávidět někoho, kdo je zanechat samotné nechtěl. Ať už se stalo cokoliv, časem bude možná schopen se zadívat zpět a usmát se.
Ale teď ještě ne. Vypaření sice jeho vina být nemusela, ale také to byl stále Jaldubožník. Neví, jaké hrozné činy mohl spáchat, na čem se podílel. Neví, zda-li to nebyl zrovna on, kdo navrhl uzavření krav v kravíně a jejich následné mučení. Neví, jestli náhodou někoho nenasoukal do sudu a nehodil ho do jezera.
Neví, k čemu všemu se společně s Olbramovým otcem dopustili. Přece jen to vypadá, že se dobře znali.
To byla další věc. Jak moc následoval v jeho stopách? Historie se přece jen opakuje s překvapivou pravidelností, a nápad, že by to byla náhoda, zněl až moc hezky na to, aby byl pravdivý. A Lafka si musel přiznat, že vážně nechce, aby zrovna oni dva, dopadli jako jejich otcové. Jeho poslední setkání se Seniorem mu upevnilo myšlenku, že nikdy nechce vidět Olbrama chovajícího se jako on. Odmítal to dopustit. Odmítal.
Názornou ukázkou byl třeba Apolón. Stejně jako jeho otec, zmizel do mlhy, a teď už Lafka viděl, jak podobné jsou jejich stopy. A on se vydal cestou identickou. Stejně jako Polón nahrával archivy v naději najít ztraceného člena rodiny a stejně jako on se vydal do Díry.
Věřte tomu nebo ne, ale on se nechtěl vytratit ze světa. Tohle je jedna z mála rodinných tradic, kterou vážně nehodlal dodržet.
Palcem přejel po rámu fotky.
Co se mezi nimi jen mohlo stát? Nevěděl nic, jen možná to, že Atanáš se Olbrachtovi znelíbil. Ten moment, kdy se o něm zmínil...když nad tím zpětně přemýšlel, v Seniorově hlasu byl náznak...pohrdání? Vzteku? Těžko se to přiřazovalo.
Něco se ale muselo pokazit, protože tady se drželi kolem ramen a Senior měl na tváři dokonce i menší úsměv! Určitě za tím něco muselo být.
...
Jen doufal, že to stejné nepotká je.