Chapter Text
Chtěl jsem mu vzít prsten.
Selhal jsem.
Zklamal jsem vás všechny.
Nenechám Bílé město padnout.
Ani náš lid.
Náš lid…
Následoval bych tě.
Můj bratře.
Můj kapitáne.
Můj králi.
Selhal jsem.
Můj králi.
Zklamal jsem.
„Gusi!“
Zamrkal. Země se spadaným listím zborceným krví a zmarem se proměnila v pole plné života.
„Gusííí!“
Otočil se a usmál se při pohledu na pádící děti.
„Gusíííí!“ povykovaly dál. Bez jednoho tucet dětí k němu utíkalo po polní cestě. „Gusííí!“
„Co se děje?“ křikl na ně. V čele běželi Ciri s Hallem a Rwen, mladší děti uprostřed a za všemi Mor s malým Framem v náručí.
„Přijeloo divadlooo!“
Divadlo? Už?
„Přijelo divadlo!“ vyhrkl znovu Hall, když k němu doběhl. Chytl ho za ruku a začal s ní třást. Pak se rozskákal. „Divadlo!“
Zasmál se. „A jste si jistí? Opravdu je to divadlo? Třeba je to… kovář!“
Všechny děti okamžitě schovaly rozesmáté pusy za ruce a začaly vrtět hlavami.
„Ne, je to divadlo!“ trval na svém Hall dál statečně, i když zuby měl taky chráněné ušmudlanou dlaní. „Ale hospodská je nechce pustit dovnitř! Musíš jim pomoct nebo nebude divadlo!“
Hospodská je nechce pustit dovnitř? To bylo zvláštní. Divadelníci vždy spali tam.
„Říkala, že chce, abys přišel,“ řekla Mor a nadhodila si Frama na boku. „Že jí do tý doby přes práh nesmí.“
Až teď si uvědomil, jak vyrostla. Když přišel do vesnice, bylo jí sotva šest jar. Nedivil by se, kdyby jí už příští rok rodiče nechali hodit věneček do řeky.
„Tak to abychom si pospíšili,“ řekl zasmušile a s naprostou vážností. Děti stejně vážně přitakaly. „Ukaž, vezmu ho.“ Mara mu vděčně podala Frama a hned s ním srovnala krok.
„Myslíš, že je vážně dovnitř nepustí?“
„Uvidíme.“ Usmál se na ní. „Ale všechno se dá nějak vyřešit. Neboj.“
„Jaké představení byste chtěly vidět?“ zeptal se dětí, zatímco šli směrem k vesnici. Hned ho zaplavila salva pohádek, báchorek i dobrodružných zkazek. Brzy si sami začali vyprávět, o čem jaký příběh je.
Fram se mu v náručí zavrtěl. Usmál se na mlynářova syna a polechtal ho pod bradou. Ten se zavrtěl ještě víc a rozesmál se. Ciri, Rwen a Hall se teď pošťuchovali a pokřikovali na sebe, bez problému ale s ním i ostatními drželi krok.
Připomínali mu Pippina s Merrym.
Ve chvílích jako tato se mu dařilo skoro necítit tu tíhu, která ho zavalila pokaždé, když si na ně vzpomněl. Když si vzpomněl na svůj život předtím. Teď byl jen Gas. Obyčejný čeledín a vesničan Gas. Nic víc a nic míň. Dobrá, možná ještě v zimě učil děti číst, psát a počítat, a možná se k němu lidé obraceli pro rady častěji než zvykem, a možná už nebyl ani tak čeledín jako sedlák, ale pořád byl jen Gas.
Muže, kterým byl dřív, pohřbili. A právem.
Se svou hanbou ale musí žít dál. A právem.
Některé dny to bylo snazší. Jiné téměř nemožné. Ale ve chvílích, jako tato, téměř věřil tomu, co mu řekl ten zpropadený hnědý čaroděj.
Tvá duše ještě chtěla žít. Tak žij. A pořádně. Všechno ostatní přijde samo.
Neměl ponětí, o čem Radagast mluvil. Co má přijít samo. Z jeho řečí pochopil, že otrávené šípy zabily jeho tělo dříve, než si to duše stačila uvědomit. A protože nebyl úplně mrtvý, podařilo se ho čaroději po vypuzení jedu přivést zpět. Ale co mělo přijít samo, netušil.
Už to bylo mnoho let, co v této vesnici žil. Co ho přijali mezi sebe. A ano, život a práce zde pro něj byly splátkou. Možná tak jednoho dne splatí vše, co dluží. Obyčejný život byl víc, než si zasloužil.
Zradil je.
Zklamal je.
Selhal.
Nechal si zatemnit mysl.
Nedokázal to.
Ale ukázalo se, že ho nepotřebovali. To bylo jen dobře. Nesváděl je na scestí. Dokázali bez něj to, o čem on pochyboval, že je vůbec možné. Jak moc je jeho pochyby zpomalovaly, když ještě putovali spolu?
Jak moc jim jeho zakalená mysl křížila plány?
To už se nedozví.
Ale nepotřebovali ho. Nepotřebovali ho.
Nepotřebovali ho.
Jejich úspěch tomu byl důkazem.
On mohl být alespoň užitečný tady.
Frodo zničil prsten.
Aragorn si vzal Arwen a byli spolu šťastní.
Syn se jim narodil do roka po svatbě. Dcery následovaly.
Merry a Pippin byli v pořádku a žili blaze.
Frodo a Sam byli v pořádku.
Gandalf žil.
Legolas i Gimli žili.
Všichni žili.
Co víc si mohl přát?
„Gusi?“
Podíval se na Moru a usmál se. „Ano?“
„Jaké představení bys chtěl vidět ty?“
Aragorn byl jejich králem.
Byl mír.
Co víc si mohl přát?
„To o králi je vždycky dobré.“
Mora přikývla. „Jo, to mě baví taky.“
XXX
Když byly divadelníci u nich naposledy, jeden z nich zlomil srdce dceři hospodské. Takže teď jí žádný divadelník nesměl přes práh, i když už se ten provinilec letos neukázal.
Nebo možná právě proto?
Divadelníci bez noclehu znamenali vesnice bez divadla.
To se nelíbilo nikomu, ale hospodskou přesvědčit nešlo.
Ne, že by se jí Boromir divil, ale na divadlo se těšili všichni ve vesnici. Bez představení, zvlášť, když už dorazili, budou mít všichni mizernou náladu, a to jistě povede k potyčkám i rvačkám. U Boromira hledali všichni zastání i řešení. Nevěděl, kdy se stalo, že lidé, včetně starosty, chodili pro radu k němu, ale stalo se a on to nebral na lehkou váhu.
Se starostou to kdysi vyřešili jednoduše. Pozval starostu na pivo, řekl, že ho zajímá jen poctivá práce a jestli mu a ostatním může pomoct, pomůže. Než se nadál, už první zimu měl na starost učení dětí. Podle starosty byl správný chlap.
Kdyby jen věděl.
Divadelníkům nakonec nezbylo nic jiného než složit hlavu u Boromirova statkáře ve stáji. Podařilo se jim hospodskou přesvědčit, aby jim dovolila hrát v hospodě, koneckonců tržba je tržba, ale pod její střechou strávit noc nemohli. Tomu se Boromir popravdě nedivil.
Boromirův statkář, u kterého pracoval, byl starý ale dobrý muž. Všechny děti mu odešly na službu do světa, a ještě se nevrátily. Bylo to prý už více než patnáct let a starý statkář mezitím pochoval ženu. Naděje, že se jeho děti vrátí, se nevzdával. Boromir neměl tu srdce mu ji brát. Byla to nejcennější, co člověk mohl mít. Ale s bitkami a přepadeními, které se děly před koncem války, si nebyl jejich osudem jistý.
Nejdříve měl být jen čeledínem na výpomoc při sklizni. Pak bylo potřeba připravit dříví. Zazimovat dobytek. Naplnit sklep a spíž. Spravit střechu. Zateplit chlév a pumpu. Pak přišly první vločky a statkář mu ukázal prostý pokoj.
A tak zůstal.
Jako Gus. Obyčejný čeledín.
Zjistili, že umí číst.
Počítat.
Že má za ušima.
A nebojí se si ušpinit ruce poctivou prací.
Na jeho meč, skrytém pod postelí, se rychle zapomnělo.
Každý měl svůj osud.
Každý ve válce o něco přišel.
A brzy se ve vesnici naučili neptat se ho na jeho minulost.
Věděli, že něco ztratil. Nevěděli co.
Čest.
Mysleli, že ztratil rodinu. Ženu i děti. Nevymlouval jim to.
Jeho bratr se oženil. Vzal si Éowyn, dceru Théodena.
Zpráv od kupců bylo poskrovnu, ale téměř vždy byly dobré.
Měl i synovce. Elborona.
Nikdy ho nepozná ale hřálo ho to u srdce. Jeho bratr si zasloužil štěstí.
Boromir věděl, že nikdy nebude mít rodinu. Nezajímalo ho manželství. Chránit Gondor a bránit ho před výpady skřetů byl dostatečný závazek. Břemeno zplodit dědice rád a bez váhání přenechal bratrovi, který v té představě nalézal i potěšení.
A tak divadelníci byli u nich. Bylo domluveno, že výslužku dostanou od vesničanů, kteří měli něco navíc. Vždy to byla věc cti, kdo si mohl dovolit pohostit návštěvníky a ještě měsíce po proběhlé události bylo dovoleno se tím nenápadně vychloubat.
Stalo se tak, že u nich přes den na statku byly všechny děti, které rodiče pustili z polí, a všechny husy, které se s barevnými stužkami kolem krku, aby se nepopletly, se pásly u nich za statkem. Děvečky i čeledíni nosili proviant. Statkáři i selky se u nich zastavovali bez záminky. Zpívalo se, vyprávěly se historky a ukazovaly se kejklířské triky. Smích neopustil zdi jejich statku. Dveře se u nich netrhly a starý statkář spokojeně bafal z dýmky, jak je u nich živo.
O čem bude představení, nikdo neprozradil, ale Boromir zaslechl šeptané jméno Toma Bombadila. Tak uvidí.
Toto byly dny, pro které stálo za to bojovat.
Ne, že by si je Boromir zasloužil, ale děti? Ty ano.
Bylo dobré žít v míru.
XXX
Představení nakonec skutečně bylo o Tomu Bombadilovi. Bylo plné přemetů i kotrmelců, popěvků i oplzlých vtípků. Celá vesnice si ho náramně užila a rozzářené úsměvy vesničanů, hlahol i vytahované hudební nástroje slibovaly dlouhou noc. Mezi dívkami byl obzvláště oblíbený nejnovější člen divadelního spolku. Mladík s černými vlasy a uhrančivým pohledem, který se usmíval od ucha k uchu na každou, která kolem něj prošla. Mladou, vdanou i starou. Mora se pokaždé začervenala a ani hospodská z něj nespustila oči.
I když ta asi z jiného důvodu.
Boromirovi připadal povědomý. Nebyl si tím úplně jistý, ale něco na něm bylo známého. Když se jejich pohledy střetly poprvé tehdy před vraty hospody, mladý Ohtar zmateně nakrčil obočí, a pak rychle sklonil hlavu a uhnul pohledem. I teď se nevydržel Boromirovi dívat do očí déle než na jedno nadechnutí.
„Bude zázrak, jestli je příště nepožene hospodská vidlemi.“
Uchechtl se a podíval se na starostu. „Znamená to, že hlídáme?“
Starosta zamručel na souhlas. „Stejně to už děláš. Ale zatím to vypadá, že jen ševcově Kivorwen se zapalujou lejtka.“
Podíval se směrem, kterým starosta pokynul, a opravdu, ševcova Kivorwen, většinou tichá dívka, se teď rozzářeně smála zabraná do rozhovoru s jedním z herců. „Uvidíme uvidíme.“
„Snad to neskončí dalším srdcebolem. Tady se toho bojím víc než támhle u toho floutka.“ Ukázal korbelem na Ohtara.
„Vždycky se to nějak vyřeší,“ podotkl Boromir. „Co je zač? Je nový.“
Starosta přikývl. „Je. Prý je z Minas Tirith. Bratr nějakého správcova pážete, co nechtěl pážetovat, nebo tak něco. Utýct s divadlem mi nepřijde rozumny, ale co já o tom vim.“
Boromir přitakal. Bratr pážete? Othar? Jméno mu neznělo vůbec povědomě. Otec měl pážat víc než dost, ale Boromir si dával záležet, aby všechny znal. Žádný neměl bratra Othara… Minas Tirith bylo velké a už roky tam nebyl. Kdo ví, kdo to byl.
Starosta ho poplácal po rameni. „Čas od času koukni po omladině, jo? Jestli něco vyvedou, tak ať se musí snažit.“
Usmál se. „Jistě. Nebudou to mít zadarmo.“
„Já jdu vzít aspoň jednou do kola moji pani, ale taky budu koukat, nemysli!“
„Nemám o tom pochyb. Jen ji pořádně protočte.“
„Nemám o tom pochyb,“ zamumlal starosta, a ještě jednou se napil piva. „Ještě deset let a budeš mluvit jako my, jen počkej!“
„Budu vám to věřit.“
Starosta jen zavtěl hlavou a s povzdechem se zvedl.
Měl pocit, že ho slyší mumlat něco ve smyslu toho, jak marné to s Gusem bylo, ale také se mu to mohlo zdát.
Zanedlouho viděl ševcovu Kivorwen, jak jde s tím samým modrookým hercem ven. Šest párů očí je nenápadně sledovalo a jakmile se za nimi zavřely dveře, všech šest párů se nápadně upřelo na Boromira ve velmi hlasité otázce. S povzdechem přikývl, zvedl se a i se svým pohárem šel za nimi. Jak se stalo, že zrovna na něj spadala tato povinnost, netušil.
Netrvalo dlouho a našel mladý pár stát pod stromem u vesnického potoka. Voda zurčela a nebylo slyšet, o čem si za teplé letní noci povídají, ale stáli u sebe blíže než by ševcovi jistě rádi.
Dal si záležet, aby na cestě jeho boty dostatečně hlasitě vrzaly o písek a kamení, a když pár od sebe odskočil, jen se pro sebe pousmál. Prošel kolem nich, popřál jim pěkného večera a sedl si nedaleko na břeh potoka.
„Představení to bylo skvělé, že?“ zeptal se Kivorwen a se zamručením a s větší námahou, než to vyžadovalo si sundal boty. Pak obě nohy dal do potoka a usmál se na ně.
„Ano. Moc se mi líbilo,“ souhlasila Kivorwen a těkala pohledem mezi mladým hercem a Boromirem.
„Jak dlouho se tu ještě zdržíte?“ zeptal se ho Boromir bodře a napil se vína. „Jedete pak do vesnice za lesem nebo rovnou do města?“
„Do vesnice,“ řekl a přešlápl z nohy na nohu. Podíval se na Kivorwen a pak na Boromira, kterému na břehu potoka bylo velmi příjemně. „Hrají zrovna tu moji, pudu.“ Nečekal na odpověď a zmizel.
Ten moc dlouho nevydržel.
Kivorwen ho probodla pohledem.
Jen se na ni usmál.
„To jsi udělal schválně!“ zasyčela na něj potichu.
Zvedl obočí. „Co máš na mysli?“
„Ty moc dobře víš!“ Rozčileně si přehodila cop s barevnou stužkou přes rameno.
Ještě si mohla dupnout.
„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš.“
„Ale víš!“
Pokrčil rameny a zamával nohami ve studené vodě. „Možná.“
Chvíli nad ním rozčileně stála a pak si se zasupěním sedla. „Nemusels to dělat.“
Zvedl obočí, „Buď já nebo někdo jiný. Řekni a příště půjde někdo jiný. Koho bys raději? Tvoje matka by jistě ráda.“
„Ne!“ vyhrkla spěšně. „To radši ne.“
To si myslel.
S povzdechem si sundala střevíce a taky si namočila nohy.
Bylo slyšet jen tekoucí vodu a tlumenou hudbu a jásot z hospody.
Povzdechla si, jako by něco chtěla říct, ale pak si to rozmyslela.
Ticho se mezi nimi natahovalo. Kivorwen si hrála s copem, cípem zástěry, se stužkou...
„Jestli stojí za to, tak to udělá správně,“ řekl po další chvíli ticha.
„Jak to víš?“ zeptala se ponuře.
„Protože to tak je. A jestli za to nestojí, tak ho není škoda. Nemyslíš?“
„Asi jo.“ Vůbec nezněla přesvědčeně.
Byly krásně vidět hvězdy. Znovu se napil vína.
„Co bys dělal ty?“
„Co bych udělal já?“
„Co bys dělal ty, aby to bylo správně?“
Nebyl si jistý, jak jí vysvětlit, že by se s pochybnými úmysly rozhodně nevytratil s dívkou do noci, čistě protože pochybné úmysly… nikdy neměl ani necítil. A slova jako dvořit se by na břehu potoka vyzněla zvláštně.
Už to bylo dlouho, co se zamiloval. A ze začátku to byly jen kradmé pohyby, a ještě kradmější blízkost, kterou mrknutím oka šlo zaměnit za pouhé přátelství… Rozuměli si. Bylo mu dobře v jeho blízkosti. Padl by pro něj. Sloužil by mu. Následoval by ho kamkoliv. Ale jeho srdce si někdo zasloužil víc než Boromir.
Někdo, kdo je všechny nezklamal.
Kdo neselhal.
Někdo, jehož duše nebyla plná pochyb.
Někdo, jehož mysl neomámil prsten.
Boromir neměl právo ani na ten nejmenší kousíček.
A oproti Aragornovi byl… ničím. Míň než ničím.
Aragorn vždy věděl, co chce, a byl ochotný bojovat. Boromir sice také věděl, co chce, ale bojoval už tak dlouho… Chtít konec tomu všemu se zdálo jako bláhové. A pak mu prsten slíbil, že může mít mír a on, jako ten největší hlupák, tomu uvěřil.
A zničil všechno.
Všechno.
„Gusi? Co bys dělal?“
Usmál se na mladou dívku. „Ukázal bych, že jsem toho člověka hoden. Celému světu.“
Nakrčila nos. „A to znamená co?“
„V tvém případě? Rozhodně ne plížení do tmy. Ukázat tobě i tvé rodině, že jsou mé záměry čisté a ušlechtilé. Zůstal bych tu nebo bych se vrátil hned, jak je to možné. A neriskoval bych tvoji pověst.“
Protočila oči. „Na pověst se tu nehraje.“
Zvedl obočí a jen ji sledoval.
Povzdechla si a zase si začala hrát se stužkou v copu. „Dobře no, hraje. Ale to je tak těžký!“
Usmál se. „Však ty to nějak zvládneš. Jsi silná žena.“
„Pffft. To ti tak budu věřit.“ Zvedla se a obula si střevíce. „Je mi zima. Jdu dovnitř. Jsi hrozný.“
Usmál se na ni široce a zubatě. „Ten nejhorší! Vyřiď matce, že mám obzvlášť rád její ořechovku.“
Nakrčila nos a probodla ho pohledem. Pak se otočila na podpatku a odkráčela pryč.
Sledoval ji, dokud se za ní nezavřeli dveře od hospody. Když měl jistotu, že šla tam, kam měla jít, odvrátil se a znovu se napil.
Ševcová vážně měla ten nejlepší ořechový likér.
Už se mu nechtělo se tam vracet. Jeho myšlenky se neubíraly směrem, který by přál smíchu a zábavě. Ale mohl tu alespoň sedět a sledovat, jestli se z hospody nevyplíží další mladé páry, kterým by jako správný starý páprda mohl ještě zkazit večer.
To to dopracoval.