Archive of Our Own ^beta

Stále se usmívej a nikomu nedej najevo to peklo probíhající v tvé hlavě, pomyslel si Nick, když se jednoho slunného rána procházel ulicí Zootropole plnou převážně kořistmi. Touto mantrou se držel již několik let, až zapomínal, jaké je to být skutečně smutný. Tak moc se tvářil jako veselý a pohodový savec, až sám věřil, že tomu tak skutečně je. Ve velkém početném městě, zalidněné z více než dvou třetin kořistmi, se žádný dravec nemohl cítit pořádně jako doma. Anebo v bezpečí - ať už to znělo sebevíce paradoxně. Kořisti řídí město a policii (vlastně mají pod kontrolou vše, co se zde děje) a nebojí se trestat ty, kteří jim odporují. Těmi jsou téměř vždy potlačování dravci, kteří pykají kvůli svým předkům. Dříve by se liška jako Nick nebála projevovat svoje city a nechala by svým divokým instinktům volný průchod.

Nyní to už nebylo možné.

Oni to ale ani nepotřebují. Dravci se vyvinuli a nyní (i když tomu téměř nikdo z kořistí nevěřil) je žádný lov slabších nelákal. I když je Zootropolis přijímá, vítá, či dokonce oslavuje, stejně se jich bojí a nevěří, že by jim neublížili. A proto se na své bezpečí pořádně zajistili.

"Jaké to nádherné ráno," promluvil pohodovým hlasem Nick na jednoho veverčího samce procházejícího naproti němu. Ten mu odpověděl pohledem plným zmatku se špetkou strachu z uvědomění, že na něho skutečně tento cizinec něco prohodil - a navíc tak klidným hlasem!

"S dovolením, prosím vás!" ozval se opět Nick, když objížděl s kočárkem šestičlennou rodinku malých křečků. "Mám tu kočárek se synkem téměř stejně malým, jako jste vy. Nerad bych vás přejel." Ti se mezi sebou po reakci lišáka přestali bavit. Sledovali ho se zájmem, ale pohnuli se pouze o malý kousek ke zdi. Civěli na samce jako na blázna a čekali, až bude daleko od nich.

Nick uviděl zebru stojící u přechodu s dlouhými, tenkými, mírně rozkročenými nohami. "To jsem nevěděl, že dělají přechody i s bránou," utrousil pobaveným tónem. "A vííí, za sto bodů!" neodolal a popostrčil kočárek s dítětem tak, že projel pod nohama stojícího pruhovaného zvířete. Zebra se následně otočila a mírně se na něj pousmála. Ne všichni kořisti jsou nutně zlí, uvědomil si optimisticky, i když šlo o jedinou normální reakci dneška - což bylo stále o jednu více než za předchozí den.

Opatrně s kočárkem přešel silnici a na objemnou hrošici, kterou uviděl poprvé v životě, prohodil laškovně: "Vypadáte skvěle, madam. Vy jste opět zhubla?"

"Tss, jaká to drzost!" utrousila paní pohrdavým tónem, jakmile se otočila po nečekaném zvuku psovité šelmy. "Zalez do tý díry, odkud jsi přišel!"

"Říká se tomu nora, mimochodem. A příjemné ráno i Vám!" Neměl chuť se hádat a i kdyby chtěl, rozhodně by mu to za vzniklé problémy nestálo.

"A kohopak nám to sem nebe sneslo. Překrásné rán-" zadrhnul se uprostřed věty a mírně vykulil oči. Konečně totiž zpozoroval, že mluví na jednu policistku. Nemuselo by to dopadnout dobře, kdyby pokračoval ve svém flirtování, jak původně zamýšlel. Ona by ho mohla pravděpodobně nechat zavřít téměř bez udání důvodu, kdyby si to přála. Ještě více než pracovní pozice ho zaujal ale její druh, pro policistu neobvyklý.

Králík.

I když si následně Nick všiml, že samici to její malé tělíčko zdobí vesta určená pouze pro pochuzkáře a udavače silnicích pokut, určitě by ho mohla dostat do problémů. Musel ale uznat, že byla roztomilá a i přesto, že mu jeho praštěný zvyk nabádal, ať její vzhled nějak hravě okomentuje, přemohl se a ztichl. Navíc dobře věděl, že když predátor nazve menší kořist roztomilou, většinou to pro ní v podstatě znamená to stejné, jako kdyby ji chtěl rovnou zhltnout, anebo v tom lepším případě se prostě jen urazí.

"Ehm, co? Dobré... ráno?" promluvila zaskočeně králičice. Nechápala, o co lišákovi mohlo jít, ale jako všechny lišky, které znala - nebo lépe řečeno, co o nich slýchává -, čekala, že by mohl mít něco za lubem a nevěřila mu jeho přátelskost.

Asi po dvou sekundách se samec konečně ovládl a dělal, jako že je opět nad věcí. Pouze jemně pokývnul a levou rukou zdvihl svůj imaginární klobouk na uctivý pozdrav. Následně se vydal (pro jistotu) směrem k jiné cukrárně, než původně zamýšlel.

"Ocásek z bavlnky," zašeptal si tiše pro sebe, když poodešel několik metrů. Nedokázal se zkrátka ovládnout, musel se usmát. Ještě že je už daleko.

Po osmi minutách došel k obchodu, vešel dovnitř a provedl jeho novější trik, kdy se pokusil oklamat prodavače a okolní zvířata tím, že zvířátko - kterým byl ve skutečnosti fenek v malinkém dětském oblečku - je jeho syn, který má narozeniny a chce pro něho pouze koupit velké lízátko nebo jinou sladkost. Tyto suroviny by následně roztavili na slunci a udělali z nich nové, speciální nanuky, které by společně se dřívky prodávali více draho. Jenže nikdo se na jejich hraní na city tentokrát neuchytil a kvůli otráveným přihlížejícím byli přinuceni zklamaně odejít.

"Tak už toho mám dost!" vybuchl Finnick, Nickův nejlepší kamarád doposud hrající jeho synka, svým nepřirozeně hlubokým hlasem. Strhl ze sebe všechny dětské hadry a rozhořčeně se rozešel zpět směrem k jejich bytu. "Snažil jsem se to vydržet ale nedá se to, zvlášť když tenhle trik ani nefunguje a zase jsme nic nevydělali! Vymysli něco jinýho, s tímhle se mnou nadále nepočítej!"

"Hej, co to s tebou je?" obrátil se na něho podrážděně lišák. "Předevčírem se nám to povedlo, ne? A taky bys mohl zkusit něco vymyslet, ne? Od naší střední nepřicházíš s žádnými nápady. Všechno musím vymýšlet já!"

"Pff! Ale táhni, naházej to na mě! Sám moc dobře víš, že ty miluješ vymýšlení všemožných stupidních nápadů! A když my s něčím přijedeme, stejně si vytvoříš podmínky tak, aby to sedělo hlavně tobě! Najdi si radši nějakou samici a obtěžuj jí těmi svými "geniálními" nápady."

Lišák zvedl prst na protest, ale než dokázal přijít s rozumným argumentem, fenek už odběhl daleko od něho. I když si to nechtěl přiznat, Finn měl pravdu. Mohl by vymyslet pro jednou něco velkého a užitečného pro všechny. Moc rád by pomohl všem predátorům a bojoval za jejich práva v tomhle městě, ale neměl jak. A s přítelkyní měl taky pravdu, možná by bylo lepší se zaměřit na něco jiného. Problémem bylo, že žádná z jeho bývalých samic mu nepřišla rozumná a nechápala ho.

Co ti dva nevěděli, byl fakt, že je z dálky se zájmem pozorovala strážnice Hopkavá. Když jí ale došlo, že tímto argumentem naštěstí neohrožují přítomné, rozhodla se je nechat na pokoji a odkráčela pryč. Alespoň pro zatím.

Nick se šel projít na hodinku parku, aby se uklidnil. Na přemýšlení není nic lepšího než čerstvý vzduch a klid s nádhernou přírodou kolem, nebo tak to aspoň cítil on. Teprve pak se pomalu došoural domů, načež se zhrozil, když si uvědomil, kolik je hodin; musel se rychle dostavit na plánovanou lékařskou prohlídku.

Byt, který sdílel s jeho třemi kamarády - Finnickem, Benjaminem Clawhauserem a Honey Badgerem - nebyl tak úplně normálním bytem. Jednalo se spíše o sklep s téměř nekonečným množstvím trubek a velkým kotlem vytápějícím pokoje nad nimi, takže tam bylo vždy dusno a neskutečné vedro. Jelikož se místnost nacházela v dolní části paneláku pod schody a prvním podlaží, neměli tam ani okna na větrání (s výjimkou koupelny o dveře vedle, kam museli vyjít po schodech), čímž vznikal problém s čerstvým vzduchem. Nájem byl na druhou stranu velmi nízký, takže neměli ve čtyřech velký problém jej dohromady platit, což byla asi jediná výhoda.

"Čauky Nicku!" zvedl se rozrušený Benjamin a začal nervózně přešlapovat na místě. "Finn říkal, že jste se pohádali a pak odešel trucovat do dodávky. Jestli chcete, můžu vám dělat skupinového terapeuta. Víš jak rád mluvím s lidmi a snažím se být nápomocný. Jinak Honey si zase támhle vzadu na posteli poslouchá jeho oblíbeného zpěváka Don Keyho - vždyť ho znáš -, takže tě asi neslyšel."

"Čau Clawhausere, čau Badgere. Hele ne, nestíhám, mizím na tu mojí první dospělou lékařskou prohlídku, jak jsem vám o ní říkal. Jenom si beru věci a už jsem pryč."

"Ále, určitě ne, neboj, prý jde jenom na tu prohlídku. Doufám, že nebudou doktoři dělat ta hloupá a zbytečná opatření, jako na té mojí. Snažil jsem se s nimi přátelsky hovořit, ale - znáš kořisti - většinu to nezajímá a bojí se tě... A to i mě! Já jsem ten poslední, kdo by dokázal někomu ublížit," povzdechl si Clawhauser.

Nicka moc nenadchlo, když mu jako první věc na prohlídce oznámili, že si musí sundat své oblečení a obléct si místo toho nějakou špinavou zástěru pro pacienty. Ne, že by se styděl být téměř nahý před ostatními - s tím by vlastně neměl žádný problém jakožto trochu praštěný a excentrický typ zvířete -, ale vadil mu ten přístup. Přístup, kdy kořisti nutí predátory svlékat se, aby se cítili zahanbení a více stydliví, a tím pádem se projevovali méně agresivně. Jako kdybych je chtěl sežrat při první naskytnuté příležitosti, naštval se lišák.

Nick si znuděně seděl na lehátku a čekal, až k němu konečně někdo přijde. To jsem vážně pospíchal na tuto prohlídku jako šílený a, i když jsem to jen tak tak stihl, tu teď stejně musím čekat tak dlouho na doktora?

"Pan... Nicholas Wilde. Liška obecná," rozrazil dveře doktor, který se mu monotónním hlasem představil jako Dr. Armadi, dívající se znuděně do spisu s Nickovými údaji. Postarší pásovec s příliš dlouhým, čistě bílým pláštěm a brýlemi přidávajícím mu nejméně dalších 20 let se jevil autoritativně, ale zároveň budil dojmem, že i kdyby začalo hořet v jeho pokoji, bylo by mu to jedno a on by pouze repetitivně pokračoval ve své práci.

"Podstupoval jste někdy dospělou lékařskou prohlídku se sundáním šokového obojku, pane Wilde? Sestři, prosím o vyplňování spisu pacienta," optal se doktor nonšalantně Nicka s pohledem upřeným na zdravotní sestru, malou nevýraznou koalu krčící znuděně se u počítače.

"Jak jsem vyplnil u toho dlouhého formuláře, ne!" povzdechnul si trochu otráveně Nick. Proč to chtějí všechno důkladně sepsat, když se na ty informace i tak následně ptají? Rád by na ně zařval, ať si to přečte, když má informace přímo ve svých rukou, ale přemohl se a uklidnil se. To poslední, co chtěl, bylo, aby se mu rozsvítil obojek na prohlídce a způsobil scénu kvůli takové drobnosti.

"Obojek jsem neměl sundaný od mé oslavy předávání obojku." Ty poslední tři slova Nick posměšně a ještě více znechuceně vyplivl, protože mu to připomnělo nehezké vzpomínky na jeho dětství. "Zato kalhoty jsem měl sundaný už nejmíň tisíckrát. Jestli jde o stejně úžasný pocit při odepnutí obojku, pak se na to velmi těším," dodal rychle, aby uvolnil atmosféru a aby došlo okolním dvěma lidem, že se nechystá být agresivní.

S výrazem jasně říkajícím 'proč by mě tahle informace měla proboha zajímat' na něho Dr. Armadi upřel tvrdý pohled. Pak se pásovec rychle podíval dolů, asi aby se ujistil, že má skutečně kalhoty dole a ihned nato uhnul pohledem pryč. Koalí sestra nezadržela svoje sotva slyšitelné hihňáňí, pak se ale ovládla a raději předstírala, že pokračuje v psaní zprávy.

S obojky to bylo složité. V Zootropoli platilo totiž velké omezení práv dravců. Všichni zvířata spadající pod masožravce, s výjimkou pár všežravců, sem byli přijati do pouze pod podmínkou, že budou nosit na sobě speciální obojek kontrolující jejich emoce. V běžném provozu svítil zelenou barvou, v případě menšího rozrušení se rozsvítil žlutě, ale když emoce zvířete přesáhly větší mez, automaticky jim způsobil silný šok. Přirozeně se jednalo především o opatření kvůli tomu, aby se bestie krotila a nesežrala žádná 'bezbranná' zvířata (která zde paradoxně měla narozdíl od šelem povolení nosit zbraně). Tento obojek neměli povoleno si sundat - a vlastně to ani nešlo bez speciálního klíče -, a když už se tak z nějakého důvodu stalo, byla jim udělena velká pokuta, či je rovnou ZPD (Zootropolské policejní oddělení) poslalo do vězení. Odepnutí šokového obojku zde bylo povoleno pouze v krajních případech, jakými byly například lékařské prohlídky.

Doktor se se sestrou oblékli do ochranných oděvů a připravili si střelnou zbraň nabitou uspávacími šipkami a speciální tyč s klíčkem na konci, jenž odemyká obojky. Pouze pro jistotu, kdybych skutečně zešílel, aby se měli jak bránit, snažil se jejich opatření obhájit Nick. Ne že bych sám věděl, jak se zachovám bez obojku, když ho na sobě nosím permanentně už více než deset let. Třeba skutečně zdivočím!

"Jsou tato opatření vážně nutná?" odvážil se otázat s obavami Nick. Snažil se mluvit sebevědomě, jakože je nad věcí, ale ve skutečnosti začínal panikařit. Odpovědi se mu ale nedostalo.

Následně zmáčkli červené tlačítko, což způsobilo spadnutí klece, jenž uvěznila Nicka v prostoru ne větším než čtyři metry krychlové, pouze s lehátkem uprostřed. Spolu s klecí se spustil zvukový alarm hlásící možné nebezpečí a červená světa lékařské místnosti dodala atmosféře ještě větší pocit stísněnosti. Nickovy myšlenky se rozběhly všemi špatnými směry, protože netušil, co se vlastně stane. Důkladná opatření ho zaskočila a rozhodila. Cítil se nesvůj a v ohrožení, i když se ve skutečnosti spíše bál, čeho všeho by on mohl být schopen bez obojku. Představil si své liščí předky lovící kořisti na všech čtyřech s jejich prastarou, ale skutečnou divokostí. Stane to snad tohle i mně?

Jeho obojek mu změnil barvu ze zelené do žluta. Je to pouze kvůli rozrušení a nervozitě? Anebo skutečně zešílím a pokusím se je napadnout, aniž bych se dokázal ovládnout?

Doktor pomalu natáhl tyč s klíčkem směrem k němu. Sestra pevně svírala zbraň v obou dlaních, připravená vystřelit, kdyby bylo potřeba. Roztřesenýma rukama protáhl Dr. Armadi tyč skrz klec.

Pak lišákovi odepnul obojek.

To, co Nick následně pocítil, si ani v nejdivočejších snech nedokázal představit.