Chapter Text
Hordak se přesouval mezi troskami své laboratoře, neuklízel – na to si později zavolá asi někoho z podřízených. Nic nehledal, na nic nemyslel.
Prostě se cítil otupěle.
Entrapta byla pryč. Pravděpodobně zpátky v Zářném měsíci, protože její vlastní zemi měl pod kontrolou on.
Něco nesedělo.
Samozřejmě, že něco nesedělo. Byla pryč. V přítomnosti ryzího, pustošivého žalu si teď mohl přiznat, čemu se celou dobu vyhýbal.
Miluji ji.
Ani to nebylo v minulém čase. Pořád ji miloval – nenáviděl se za to, že to říkal, ale byla to pravda. Ale ona ho zradila –
Něco se v něm pohnulo. Něco bylo špatně.
Odtlačil z cesty nějaké trosky a hromada kovu na něj zabzučela a zapípala. Couvl, napjatý, pak se uvolnil, když se ze sutin vynořila Emily.
„Ach. To jsi ty. Ona tě tu také nechala?“
Emily zabzučela. Nemluvil emilyštinou, ale neznělo to, jako by byla smutná.
Došlo mu to.
Ne. Entrapta by ho nikdy nezradila. Hluboko v sobě to věděl. To byla ta špatná věc. Nedávalo to ale smysl. Jak by se jinak princezny dostaly dovnitř? Proč by jinak byla pryč?! Všechny důkazy, které byly k dispozici, dávaly za pravdu Catře… ale ani s ohledem na důkazy tomu nevěřil.
Proč by opouštěla Emily?
Dveře laboratoře se rozletěly a jedna z jeho důstojnic – Scorpia – vešla.
„Pane, Catra říkala, že mám přijít a začít pro vás vyklízet ten nepořádek.“
Připadal si zpomalený. Byl to žal? Poranil se, když byl portál zničen? Bylo to šokem?
„Pane?“
„Ne,“ řekl tiše hlasem, který nezněl jako on. Narovnal se a nadechl se.
„Ne,“ donutil se k ledovému tónu. „Projdu to sám a podívám se, jestli zbylo něco hodnotného.“
„Rozumím, pane… chtěl byste to udělat sám?“
„Ano.“
Následovala dlouhá chvíle ticha, kdy Scorpia nic neříkala. Čekala na propuštění?
„Ehm… pane? Myslím, že mám informace, které byste měl vědět.“
„Myslíš?“
„No, je to složité. Víte –“
Větu nedokončila. Někdo vběhl dovnitř a v rychlosti zasalutoval.
„Kyle, co se děje?“
„Hordaku, pane! Měl byste rychle přijít! Blízko se otevřel další portál a vycházejí z něj lodě!“
Hordak se pomalu obrátil a pohlédl na něj, pořád zmatený, jak to jeho mysl vstřebávala.
Portál se otevřel jen na okamžik. Entrapta byla úspěšná.
A teď tu byl Prime.
————————
Uspěl. Horde Prime ho poslal do předních linií. Skončil na téhle ničemné planetě, postavil říši a poslal zprávu, aby ho mohli najít. Překonal všechny překážky. Uspěl. Za něco stál. Bylo mu to jedno.
Entrapta si vždycky myslela, že za něco stojí, i v jeho nejslabších chvílích.
Bylo mu zle.
Ale ten okamžik musel překonat. Zvykl si pracovat s bolestí. Spěchal se Scorpií a Kylem do jedné z komunikačních místností, kde už ten výjev sledovala Catra – obrovský portál na obloze, z nějž vycházelo – kupodivu – jen několik lodí. Byly tam čtyři hlídkovací lodě, každá pilotovaná jedním klonem – nejspíš šlo o Hordary. Všichni měli jména založená na pozicích, které zastávali.
Kromě Hordaka. To byl posměšek, když ho poslali do předních linií. Výše postaveným generálům byla dovolena speciální jména. Kdysi býval Horde Alfou. Po objevení jeho nedokonalostí byl toho titulu zbaven a nazván Hord-akem. Vadou Hordy.
Ve středu oněch čtyř lodí se nacházela větší loď. Horde Prime byl tady.
„Měli bychom zaútočit, pane,“ řekla Catra, „než se zorganizují.“
„My chceme, aby se zorganizovali,“ řekl Hordak rozhodně, „tohle jsou spojenci.“
Otočil se na podpatku a chystal se k odchodu. „Catro, zapni signální světla na přistávací ploše A. Jdi a přivítej muže, který vyjde z té větší lodi – Horde Primea.“
„Horde Primea?“
Hordak vyšel z místnosti a dovolil Catře, aby ho následovala.
„Respekt, s jakým se mnou jednáš, musíš Horde Primeovi prokázat desetinásobně. Nebude tolerovat opovážlivost nebo lži.“
Uvědomil si, že kdyby tu ještě byla, netoleroval by ani Entraptiny způsoby.
Catra. Entrapta. Lži. Jeho mysl zapásila.
„Pane…“ Catra popoběhla, aby mu šla po boku. „Kdo je Horde Prime?“
„Je to… Císař známé Galaxie.“ Hordak došel k závěru, že bude lepší zbytek informací vynechat.
„Je to váš – chci říct, náš císař?“
„Ano – je to v podstatě císař Zóny strachu. Jakmile dorazí zbytek jeho armády, převezme vládu nad planetou a bude planetě vládnout.“
„On tu zůstane?“
„Nepravděpodobné – přidělí někoho, aby vládl za něj.“
„Někoho jako vás, pane.“
Nechal ji tomu věřit. Popravdě bude jeho místo po jeho boku. Opět jeho nejlepším generálem.
A přemýšleje nad tím – pořád mu to bylo jedno.
„Kam ho mám přivést, pane?“ zeptala se Catra.
„Pakliže si nebude přát vidět nic konkrétního, do trůnní místnosti. Posadí se na můj trůn – nebraň mu.“
„Rozumím.“
„Odchod.“
Myslel si, že viděl, jak se jí oči zatřpytily, ale normálně byla velmi tvrdá – velmi lstivá. Možná to nic nebylo.
Vrátil se do svých zřídka užívaných komnat. Připnul si odznak, který nenosil, co tu uvízl, a sčesal rozcuchané vlasy zpátky na místo. Očistil se, jak nejlépe dovedl, ale od doby, kdy ho Prime viděl naposledy, se o hodně zhoršil. S tím toho moc nenadělá.
Teprve když otevíral dveře, aby v oficiálně jeho trůnní místnosti přivítal Horde Primea, se jeho mysl vytrhla z šoku nebo zranění a varovala ho.
Catra lže.
——————-
Vešel, záda narovnaná a tak sebevědomě, jak mohl. Později měl v plánu „vyslýchat“ Catru, dokud mu neřekne, co se doopravdy stalo. Vyslechne celou posádku. Zjistí, co se doopravdy stalo, a přivede Entraptu zpátky.
Možná ji zajaly princezny a byla ve vězení Zářného měsíce. Nevěděl, jak jejich vězení vypadala, ale představoval si stísněné, vlhké, děsné místo. Horde Prime převezme vládu, on dostane Entraptu ven a přesvědčí Horde Primea, aby mu dovolil vzít Entraptu s sebou – její vědecká mysl byla nedocenitelná.
Zase měl plán. Měl naději. Svět dával smysl.
Se sebedůvěrou muže, který má poslání, přistoupil k trůnu a poklekl na jedno koleno. Letmo pohlédl do strany a viděl, že malý soubor důstojníků – pravděpodobně jediných, kteří byli v té chvíli k dispozici – stojí nalevo od něj. Napravo stála Primeova stráž, rysy zakryté maskovanou helmou. Nejblíže schodům stála v pozoru Catra.
„Ach. Bratříčku,“ zapředl Horde Prime, „je to tak dávno.“
Hordak se zvedl a řádně se před něj postavil. Celý jeho obličej pokrývala stejná namodralá kůže, jakou měl Hordak, ale o trochu zelenější. Byl vyšší, jeho vlasy delší, jeho oči černé a zářící. Samozřejmě měl pořád nos.
Tohle nezačalo dobře. Kdyby byl potěšen, nazval by ho Horde Alfou.
„Tenhle svět k tobě nebyl vlídný,“ řekl, když si ho v rychlosti prohlédl.
Hordak ten komentář ignoroval. „Horde Prime, pane,“ – nenáviděl, jak mu „pane“ znělo na jazyku, ale byl to prakticky reflex – „jsem rád, že jste dostal můj signál. Vítám vás v Zóně strachu a nabízím vám všechny její zdroje.“
„Vskutku. Ačkoli mě překvapuje, že mi nenabízíš celou planetu. Myslel bych, že tak zapadlé místo bude jednoduchý úkol, dokonce i pro tebe.“
Hordak napnul čelist. Tohle neprobíhalo, jak mělo. Vedl si dobře! Prokázal se.
„Nicméně – pojď nahoru. Nech mě si tě lépe prohlédnout.“
Hordak vystoupal schody bez zaváhání. Ukázat strach by tohle jen zhoršilo. Většinou byl Prime stručný, ne typ člověka, kterému trvalo dostat se k jádru věci.
Ale milerád si, jak se říká, s jídlem hrál.
Zastavil se pár schodů pod Primem a obezřetně sledoval, jak jeho oči kmitly k Hordakově tváři, vlasům, potom od chodidel výš, než se zastavily u drahokamu na jeho brnění.
„Jen pochválím… zručnost tohohle brnění, Hordaku,“ řekl tiše – ačkoli ne tak tiše, aby se jeho hlas nerozezněl sálem. „Ale není to tvoje práce – tvůj… styl.“
„Ne, pane.“
„Kdo ho tedy postavil? Snad jeden z tvých… kapitánů?“
„Ne, pane. Vědkyně, která předmět vyrobila, už s námi není.“
„Ne? Čekal bych, že budeš usiloval o to, si takový talent nechat.“
Slyšel za sebou promluvit Catru: „Pane, to brnění vyrobila princezna jménem Entrapta.“
Hordakovi ztuhla krev v žilách. Pokud by s ním Prime nebyl spokojen, držel by od něj Entraptu naschvál. Mohl by ji dokonce pro legraci zabít.
„Princezna,“ přemítal. Postavil se a přišel k němu blíž, pohled na brnění, „proč odešla, Hordaku? To jsi nebyl princem, ve kterého doufala?“
Zaťal pěsti, ale nic neřekl.
„To ona je zodpovědná za invazi, o které jsem vám říkala, pane,“ odpověděla za něj Catra. Následoval dlouhý okamžik ticha. Hordak obezřetně hleděl na Primeův obličej, hledaje náznak toho, co teď udělá. Zaměstnal někoho, kdo – podle toho, co Prime věděl – ho zradil. Nechal si nablízku někoho, kdo ho podle vší logiky zradil.
Prime se rozesmál. Dlouhým, hlasitým, prázdným smíchem, který Hordaka přinutil se zachvět.
„Hordaku, ty hloupý, přehloupý blázne,“ řekl konečně, když smích ustal, „neočekával jsem od tebe moc, ale čekal jsem víc než tohle.“
„Pane?“
„Vedl sis dobře, vzhledem k okolnostem, ale pořád jsi rozbitý klon. Tvoje tělo je zničenější než dřív, pokud potřebuješ takové brnění. Chystal jsem se tě tentokrát zbavit utrpení rychle a tiše… ale projev neschopnosti, který je takhle k popukání, si zaslouží utrpení.“ Znovu se rozesmál.
„A co přesně je tu tak vtipného?!“ vyštěkl Hordak. Došel k závěru, že mu možná jistota smrti dodala odvahu.
„Co je tu vtipného, je fakt, že jsem tenhle jazyk už viděl a umím ho přečíst.“ Naklonil se a poklepal na drahokam v Hordakově brnění. „Tvoje zrádcovské zvířátko ti na brnění napsalo ,milovaný‘.“
Hordakovi poskočilo srdce a vzápětí Prime drahokam popadl a pevným, plynulým pohybem ho vyrval z Hordakova brnění.
Chtěl se natáhnout a popadnout ho, tím spíš, že teď věděl, co ten nápis znamená, ale pohon jeho brnění se zasekl. Tělo mu zesláblo, jak se propadal pod tíhou robustní techniky, kterou Entrapta vyrobila. Vzhlédl k Primeovi v naději, že v jeho tváři uvidí něco jiného než odpor.
Jediné, co viděl, bylo, jak Prime rozdrtil drahokam v ruce.
Padl na zem a hekl bolestí, jak si vyrazil dech.
„Ubohost,“ zasyčel Prime, když si sedal zpátky na trůn. Nechal Hordaka ležet na zemi, přišpendleného vlastním brněním, lapajícího po vyraženém dechu.
„Tak a teď,“ řekl tím tichým, znělým hlasem, „co s tebou?“
„Pane! Pokud mohu něco navrhnout.“
Tentokrát to byla Scorpia. Nepovažoval ji za člověka, který by se vyžíval v udílení trestů, ale teď to měl před sebou.
„Trest, který Hordak často sám používal, bylo poslat člověka na Ostrov bestií. Nevede z něj cesta ven a je plný příšerných monster. Kdyby ho poslali zemřít stejným způsobem…“
„Ach… ano, líbí se mi ta ironie. Tak dobře.“ Shlédl na Hordaka. „Budeš tedy poslán zemřít na Ostrov bestií. S trochou štěstí tě sežere něco lepšího než ty… ale spíš shniješ v hlíně.“
„Postarám se o to!“ řekla Catra rychle a předstoupila.
„Ne,“ přikázal Prime. Pokynul Catře. „Chci s tebou na slovíčko… Catro?“
„Vyřídím to,“ řekla Scorpia a přešla k Hordakovi. Vyzdvihla ho, popadla ho za límec rozbitého brnění, vytáhla ho z trůnní místnosti, dovolujíc mu sledovat teď už lhostejnou tvář Horde Primea, šokované tváře svých kapitánů a Catřin velmi potěšený výraz, než se obrátila a zamířila k Primeovi.